14 dní v kostce

Vzhledem k tomu, kolik míst a akcí jsem za poslední týdny navštívila, kolik dobrot jsem ochutnala a kolik zajímavých věcí jsem si pořídila, jsem se rozhodla nerozepisovat se o každé z těch věcí zvlášť a udělat jeden „zhodnocující“ report dohromady.
Jedna "věc" se od těch ostatních trošku odlišuje - kůň Míša, který mě teď uchvacuje několikrát do týdne a já z něj mám každou chvíli větší a větší radost, za což si zaslouží velký dík i jeho majitelka Petra, která mi tuhle radost umožňuje :).

S Míšou na Petrově...

Takže co dalšího mě v poslední době opravdu potěšilo nebo dokonce nadchlo?

Řasenka L'Oréal Paris Volumissime x5

Dříve zmiňovaná řasenka Scandale Eyes začala řasy příšerně slepovat, takže jsem jí vystrojila skromný pohřeb a poslala ji na onen svět. Při nákupu řasenky nové jsem sáhla po jistotě, kterou je pro mě u řasenek hlavně právě L'Oréal a zkusila jsem koupit jednu z nepříliš propagovaných a jednodušších řasenek. Musím se pochválit (nikdo jiný to za mě neudělá), protože jsem udělala opravdu dobře. S malým tenkým štětinovým kartáčkem se velmi dobře pracuje a konzistence i barva řasenky jsou naprosto vyhovující mým potřebám. Výdrž je možná malinko slabší, ale tuhle drobnou vadu vyváží řasenka snadným odličováním a příznivou cenou.

Profil zločinu na ČT1

Můj nejoblíbenější kriminální seriál, pocházející z Francie a odehrávájící se v Paříži, začala znovu vysílat naše veřejnoprávní televize. Vysílají ho sice již podrhué od první série, ale pokud to má předesílat, že se za čas dočkám i premiérového vysílání série třetí, tak se budu klidně koukat na první dvě série znovu. Roztomile ztracená forenzní psycholožka Chloé Saint-Laurentová je mou oblíbenou čtvrteční společnicí, jelikož březnové noci jsou stále příliš chladné a tmavé...

Ples Gymnázia Voděradská

Minulý týden jsme vyrazili s mladším bratrem a několika kamarády na ples školy, kde naše kamarádky Klárka a Verča letos maturují (neodpustím si malinkou vložku - maturanti měli všichni opravdu moc hezká předtančení) a můj bratr Standa na něj právě nastoupil do prvního ročníku. Po dlouhé době jsem vytáhla plesové šaty a po době ještě delší jsem to zas omrkla v Lucerně a jsem nesmírně spokojená, atmosféra skvělá, zatancovali jsme se a pobavili se tak trochu na úrovni.

S Magdou a Kris (obě kamarádky maturantky někde v nedohlednu)...

S bratříčkem imatrikulantem...

Kávovarna v pasáži Lucerna

Přestože od bodu předchozího je tento vzdálen jen několik kroků, návštěvy obou míst spolu neměly nic společného. Do Kávovarny mě vzala Adélka při jedné z našich kávových sešlostí a já se tam zamilovala do místní horké čokolády a mléčných zmrzlinových koktejlů, můžu vřele doporučit koktejl Exotic Loop (s vodkou pro náročnější) a horkou čokoládu Honolulu s kokosem a oříškovým sirupem. Už teď se mi zbíhají sliny na příští návštěvu, plánuju ochutnat čokoládu Deštný prales s mátovým sirupem...

S nejlepší horkou čokoládou...

Apetit - březen 2013

Tak je to tady, celá moje „rodina“ se rozprchla do Londýna, Alp a já nevím, kam všude ještě a na mě zbylo rozepsat se o březnovém Apetitu. Začnu tentokrát velmi pochvalně – číslo mě z větší části potěšilo ne-li přímo nadchlo a obálka časopisu je, podlě mě, jednou z nejhehzčích. Kupodivu musím říct, že březnové obálky jsou obecně jedněmi z těch nejpovedenějších (na rozdíl od například obálek lednových, které mají většinou dost nezimní barvy).

Na březnové číslo Apetitu jsem se těšila už po dočtení čísla únorového, které pro mě bylo spíš zklamáním. Březen má být podle redakce Apetitu ve jménu italské kuchyně, kterou, musím upřímně říct, až tak ráda nemám, ale rozhodla jsem se, dát jí aspoň malou šanci, tak doufám, že nebudu litovat.

Článek o tajemství syrové stravy, takzvané rawfood, mě zaujal a okamžitě jsem se rozhodla k návštěvě některé z restaurací, které se tomuhle fenoménu věnují, takže jakmile bude trocha volného času a peněz, rawfood vyzkouším a poreferuji o něm.

U blogerky (Věrušky) v kuchyni se můžete dočíst něco o polentě, se kterou už nějaké (ne příliš dobré) zkušenosti mám, a zatím nejsem připravená vystavit téhle nepředvídatelné alchymistické látce svou kuchyň znovu. V rubrice pro každý den se tentokrát redakce docela blýskla a přinesla několik dost slušných (a uvařitelných) receptů. Jedním z nich je citronové kuře na kuskusu s rozinkami a olivami, z něhož mě zaujal především onen kuskusový „salát“ s cizrnou, který si hodlám uvařit během příštího týdne k nějakému rychlému obědu. Kuře z něj pravděpodobně vynechám, protože většinu týdne maso nejím. Druhým receptem z této rubriky, na který chci upozornit, je italské rizoto se slaninou a houbami, které jsme s mým bratrem Standou zvolili „testovacím“ receptem tohoto Apetitu a dnes večer jsme si ho uvařili, zkonzumovali a zhodnotili. Rodiče nejdřív trochu brblali nad pro ně nestandartní konzistencí rizota, které dle jejich znalostí a zkušenosti má být sypké a spojovacím materiálem bývá kečup a půl kila eidamu, ale nakonec všechno zblajzli a kuchaři byli pochváleni. Můj chuťový vjem je také pozitivní, takže i s dobou přípravy a náročností, hodnotím recept celkově velmi kladně. Jen mě mrzí, že jsem si nenechala poradit jakousi jinou testující čtenářkou a nepodlila rizoto kromě vývaru také sklenkou bílého vína, myslím, že by mu přesně ta chuť dodala jakousi chybějící pikantnost.

...takhle vypadalo rizoto v naší verzi

Rady ohledně hovězích líček od Vaška Friče padly u mě na úrodnou půdu, protože hovězí maso mám moc ráda a recepty hovězí líčka na pivě a dušená hovězí líčka na víně s bramborovou kaší (jedna z mých nejoblíbenějších příloh) znějí mým ouškám jako rajská hudba. Hned jak bude příležitost a čas k nekonečně dlouhému rozjímání u plotny (doba přípravy a vaření obou receptů se pohybuje okolo tří hodin), přijde na tyhle dobroty řada u našeho stolu.

Pětkrát těstoviny, které byste měli mít hotové do patnácti minut... V souvislosti s touto dvoustranou se pouze odvolávám na svůj včerejší článek – jídla, jejichž příprava nevyžaduje alespoň hodinu času, mě nebaví.

Hostina z darů moře, to je jako kdybyste nabídli vegetariánovi hovězí steak, dary moře jsou pro mě jednoduše dary danajskými, snad kromě některých ryb. Takže jediným receptem, k jehož vyzkoušení bych se snad uvolila je ryba v polentovo-pomerančové krustě, kde mě zas straší ona nevyzpytatelná polenta.

Ale teď něco opravdu veselého – 4x cibule, sezónní recepty s cibulí mě mile potěšily, protože cibule je jednou z mých nepostradatelných a nesmírně oblíbených surovin, bez ní se v kuchyni téměř neobejdu a naopak s ní se dá uvařit z mála hodně. Pokud mě zítra nezdrží úkol z nizozemské literatury v překladu příliš dlouho, chtěla bych se pustit do pečení obráceného koláče s cibulí, ořechy a žampiony, ve kterém se podle receptu nachází většina mých nejoblíbenějších surovin pohromadě v jednom jídle, které se navíc peče, což je jedna z úprav, které mám vážně moc ráda.

Další kratičkou rubrikou jsou polévky s přílohami, které by za mě mohly být klidně poněkud obsáhlejší a originálnější. Polévku z pečené dýně už snad znají opravdu všichni, a kdo ji nezná, pravděpodobně žil poslední dva roky na pustém ostrově a neslavil Halloween. Což ovšem neznamená, že ji nemám ráda, a že mě fotografie žluťoučkého krému v talíří nepřivedla na myšlenku, kde koupím v únoru dýni??

A gurmánský výlet do Itálie, (nejen) italští kuchaři vytahují z rukávu svá italská esa, která nás mají dostat do kolen. Riccardo Lucque se pokouší zaujmout králíkem se slaninou, což mu v mém případě zrovna nevyšlo, protože ke králičímu masu mám ještě větší odpor než k masu vepřovému a mořským plodům dohromady. Rýžové arancine s ragú, které prý pocházejí ze Sicílie, se mi zdají nějaké suché, ale možná je vyzkouším, jen abych to zjistila, protože ty oranžové koule vypadají prostě zajímavě. Fenyklovorajčatový salát s grilovanou rybou u mě zabodoval (hmm...musím se zamyslet, jestli to není jenom tím, že je od Jamieho...hmm...), takže jakmile přijdu na chuť fenyklu jinde než v čaji proti menstruačním bolestem, tak se do tohohle salátu určitě pustím. Italskou rojčatovou polévku a vepřové v mléce ani nekomentuju, rajčata patři do salátu nebo do omáčky (případně na chleba) a mléko do kafe.

Velká debata o boloňské omáčce, kterou „vyhráli“ tři různí profesionálové, jejichž (dost rozdílné) recepty jsou v Apetitu otištěny, mi dala jediné – nadále si můžu vařit boloňskou omáčku podle svého, protože ani jeden uvedený recept se mi nelíbí ve své kompletní podobě.

Recepty na gnocchi a různé jejich úpravy jsou docela fajn, ale ještě jsem se nerozhodla, jestli se budu pouze koukat na pěkné fotky nebo se taky pokusím něco tak pěkného vytvořit. Obvykle bych moc neváhala a pustila se do hříbkových gnocchi v žampionové omáčce, ale dnešní rizoto se žampiony bylo na houby tak výživné, že si na další houbovou specialitu hned tak chutě nedělám.

Nejlepší pizza do mrazáku je sice věc pěkná, ale v naší rodině celkem zbytečná a nereálná – cokoli uvaříte, v jakémkoli množství, je snědeno okamžitě, tudíž není potřeba nic mrazit a věc druhá je ta, že v našem mrazáku není přes záplavu švestek místo ani na nanuka natož na pizzu.

Osladit mi život (jak slibuje titulek rubriky s italskými dezerty) je sice myšlenka pěkná, ale poté, co jsem to někomu v mém okolí pěkně „osolila“, mi přijde trochu nefér si sama život oslazovat. Přesto recepty na čokoládový dort se sušenými švestkami a oříškový koláč s mascarpone a malinami pravděpodobně stojí za uschování pro období budoucí, kdy už si sladký život znovu zasloužím.

Recenze kuchařky Den bez masa mi udělala děsnou radost a doufám, že se tahle knížka už brzy objeví v mé přetékající kuchařské knihovničce, protože u mě je dní bez masa většina a někdy už ty nápady opravdu dochází.

Tour de pražské polévkárny mě inspirovala k vlastním návštěvám zmínených podniků, protože polévky jsou pro mě něco jako pro jiné čokoláda nebo cigarety, prostě závislost. Ačkoli si dovoluju jednou droboučkou kritiku – opravdu potřebujeme dva recepty na polévku z pečené dýně v jednom časopise? Trochu se obávám, že se v tom množství dýňových polévek a krémů brzy utopím...a možná nejen já...dýňová apokalypsa se blíží..

Blok všedního dne

Je pátek večer a na mně se v závěru pracovního týdne projevily následky mého takzvaného „bloku všedního dne“ - jsem unavená a mám hlad. Musím si především postěžovat, že dva měsíce, které jsem ve zkouškovém období strávila převážně mimo školu, nestačily k tomu, aby v okolí Filosofické fakulty otevřeli nějaký podnik s dobrou kávou. Jsem sice ochotná zkonzumovat téměř cokoli s obsahem kofeinu, když dojde na to, že při přednáškách usínám, ale bohužel na dobré latté zatím ne a ne narazit. Včera jsem šla na „test“ do Panerie, a přestože zbožňuju jejich panini a dorty, tak káva je prostě vždycky studená.

První týden školy po zkouškovém jsem si tedy vyžrala, co se únavy týká, protože přizpůsobit se režimu normálních lidí pro mě není vůbec jednoduché. S jídlem si tolik stěžovat nemůžu – většinu týdne jsem jedla venku a spoustu jídel jsem si nemohla vynachválit, ale budu zas muset pomalu přejít na režim domácího stravování, protože jinak mě můj žaludek přivede velmi rychle na mizinu. Takže mě čeká každodenní zápas hlad versus odpočinek.. Vaření může být stejně tak moc potěšením, jako nejhorším trestem. Miluju chvíle, kdy se bytem line vůně svíčkové z hrnce nebo muffinů z trouby, ale nenávidím větu „Uvaříš dneska večeři?“. Obecně nemám ráda vaření v týdnu, když se vracím v půl deváté domů, zívám a myslím jen na to, jak se co nejdřív dostat do postele, protože vím, že mě čeká zas tak akorát pět hodin spánku. Netvrdím, že na vaření čas nemám, což je v poslední době pomalu trestné, kdykoli to někdo někde řekne nebo napíše, okamžitě mu vyčiní někdo z odborníků na výživu, slavných kuchařů nebo aspoň přátel. Na vaření prostě musíme mít čas všichni, příprava totiž nemusí trvat vůbec dlouho, dobrému a kvalitnímu jídlu byste nemuseli, podle autora kuchařek Jamieho Olivera, věnovat více než 30 minut (nedávno tuto dobu zkrátil dokonce na 15min). Takže čas očividně problém není, patnáct nebo třicet minut bych si našla i já, ačkoli bych musela zkrátit svoje čtení detektivek na záchodě (jindy to přes den moc nestíhám), kde je tedy ten kuchařský „blok všedního dne“?

Vysedávám večer u stolu, pracuju, učím se, píšu a nedokážu ani spočítat, kolikrát se zvednu, jdu k lednici, otevřu ji, podívám se dovnitř a s povzdechem ji znovu zavřu, vrátím se ke stolu a pokračuju v práci. To je dalších nejméně 10 minut, které bych mohla věnovat přípravě oné hodnotné večeře. Už jsem na přibližně čtyřiceti minutách... Dál už bych mohla čas ušetřit pouze při osobní hygieně, a to mi nepřijde fér vůči ostatním...

Určitě už se vám někdy stalo, že jste měli tolik povinností ke splnění, že jste nevěděli, čím začít a nakonec jste neudělali nic. Ten samý mozkový závit má podle mě na svědomí i můj blok všedního dne, vaření, pečení i většinu ostatních úprav potravin mám totiž nesmírně ráda, ale pouze když se tím můžu zabývat třeba celé odpoledne. Ze všeho nejraději mám stejně jídla, jejichž příprava zabere tři a více hodin, mám z nich potom upřímnou radost. No, a než těch ušetřených čtyřicet minut z večera všedního dne věnovat přípravě nějakých fádních těstovin ze zbytků v ledničce (to je další věc, kterou nesnáším na vaření ve všední den – není nakoupeno a pořád vám něco chybí nebo případně musíte povinně spotřebovat něco, čeho je potřeba se zbavit), radši si namažu kus chleba a jdu se schovat s detektivkou na záchod před zbytkem rodiny, která zoufale obchází studenou plotnu směrem k ledničce, aby se už po sté utvrdila v tom, že „tady nic není“.

Jedna z těch věcí, které mi rozhodně připravovat nevadí - čokoládový dort s jablky, ořechy a zakysanou smetanou

Touškovský guláš

Před dvěma týdny jsme vyrazili na víkend do Touškova, kde má táta Marka, přítele mé kamarádky Kris, chalupu (po pravdě řečeno jsem tenhle článek zatím nenapsala, protože jsem se nemohla rozhodnout, jak mám to stavení nazvat, ve skutečnosti je to totiž dům, do kterého by se náš nijak zvlášť malý byt vešel tak pětkrát – a to jsem si to tam ani nestihla prohlédnout celé, navíc tam z téměř všech místností, včetně záchodu(!), vedou tak asi troje dveře, což některé z nás dokonale zmátlo). Přípravy na víkend byly dost hektické a zmatečné, jak už to tak bývá, když se snaží své programy skloubit pět lidí, z nichž každý musí někdy někde být, ne každý z nich může řídit auto a všichni mají dojem, že zrovna oni to vymysleli nejlépe. Přes všechny komplikace jsme nakonec v pátek večer vyjeli, v pořádku dorazili a zkonzumovali takovou větší půlku (vážně nechápu, co lidi mají proti tomuhle spojení, větší půlka sice možná nedává matematicky a logicky úplně smysl, ale všichni vědí, co tím myslíte) guláše, který jsem předchozího dne s nasazením života ukuchtila... Nešlo sice přímo o život, ale o úspěch u zkoušky ze Západní Evropy v meziválečné době, kterou jsem ještě v pátek ráno složila, nakonec na výbornou. Zjistila jsem při vaření celkem podstatnou informaci, pokud máte zapálený pouze jeden hořák a na něm hrnec s cibulí, kterou mícháte, můžete si na hořák vedlejší (nezapálený) v klidu položit poznámky a učit se.

A teď si dovolím se s vámi o recept na guláš podělit, pokud se do něj ale pustíte, počítejte, že téhle dobrotě věnujete okolo tří hodin času.

Pro cca 5 osob (byli jsme 3 kluci a 2 holky a vydržel nám na jedno hlavní jídlo a ujídání po zbytek víkendu) budete potřebovat:

1,5kg hovězího masa, nejlépe z kližky

1,2kg cibule (v originálním receptu se doporučuje stejně cibule jako masa, ale je s tím hodně práce a dlouho to trvá i tak, takže si klidně práci trochu ulehčete a cibule uberte, ale minimum na tohle množství masa je tak 1kg)

150g vepřového sádla

3 lžíce rajčatového protlaku

2 lžíce mleté sladké papriky

2 lžičky pálivé papriky (nebo chilli papričky)

1,8l hovězího vývaru nebo vody

5 kuliček nového koření

1 lžička kuliček černého pepře

2 lžičky (drceného) kmínu

6 bobkových listů

2 lžičky majoránky

sůl

5 stroužků česneku

Ze všeho nejdřív si v klidu očistěte maso, u kližky to dá spoustu práce, musíte ji zbavit opravdu všech šlach a vazů, kterých není málo, protože jinak se vám kousky masa při vaření zkroutí kolem šlach a nepůjdou rozkousnout. Tohle mi prozradil můj drahý tatínek, který za mně taky tuhle nepříjemnou práci udělal, za což mu patří opravdu velký dík, protože nevím, jestli bych si s tím sama poradila tak dobře. Výsledné kousky masa nesmí být ani moc velké ani moc malé, ideálně tak aby se jeden kousek vešel akorát tak na polévkovou lžíci, při vaření se kousky ještě docela smrsknou.

Potom si nakrájejte cibuli na drobno, není třeba se s tím moc párat, stejně se pak rozvaří, a navíc z toho neskutečně slzí oči...což sice asi víte, ale na nic jiného se u toho krájení myslet nedá. Rozehřejte hrnec a v něm sádlo, nasypte do něj cibuli a opékejte do zlatova, tohle spojení nemám ráda, protože „do zlatova“ by mělo být při vaření skoro všechno a nikdy nevíte, jak dlouho budete na to zlatovo čekat. A zvlášť u téhle cibule si na něj počkáte opravdu dlouho, moje zkušenost říká, že to trvá asi tak hodinu, ale může to být i déle. Takže teď přichází ta chvíle, kdy si můžete položit vedle na sporák poznámky o vládách v meziválečné Francii (věřili byste, že jich bylo 42?), ztlumit plamen pod cibulí, občas zamíchat a čekat. Pokud opékáte cibuli opravdu na malém plameni, nemusíte se bát, že se vám jentak sama od sebe spálí, ale dávejte na ni fakt bacha, protože kdyby se to stalo, můžete ji vyhodit a začít znovu, guláš se spálenou cibulí by byl hořký.

Když už se teda dočkáte té zlatohnědé barvy, můžete k cibuli přidat maso, přidat plyn a nechat kousky masa zatáhnout. Poté do hrnce vmíchejte rajčatový protlak, krátce promíchejte, aby zkaramelizoval a udělejte si na dně hrnce kousek místa pro přisypání obou paprik (musí se rozpouštět v tuku, ne na mase), ale hned poté, co papriky na dno nasypete, všechno pořádně zamíchejte, aby papriky nedostaly šanci zhořknout. Zalijte maso vývarem nebo vodou (k ní můžete přidat dobrý hovězí bujón, nejlépe bio) a přidejte ostatní koření kromě majoránky.

Já vařím guláš v tlakovým hrnci, takže v tuhle chvíli pečlivě uzavřu tu těžkou těsnící poklici a jdu si uvařit čaj a pustit Sex ve městě. Vždycky když začne reklamní blok, zajdu zavřít plyn, aby se hrnec nepřetlakoval, a když reklamy skončí, znovu pod gulášem zapálím nejmenší plamen. Vaření v tlakáči vychází asi tak na 1,5 hodiny, takže akorát dva díly Sexu ve městě a první půlka kriminálky, pak plamen úplně vypnu a počkám až ten tlak v hrnci úplně vyprchá, nakonec sundám poklici, přihodím do toho česnek nakrájený na plátky a majoránku. Pokud vaříte v normálním hrnci, ne v tlakovým, tak se dle originálního receptu doporučuje vařit hodinu a půl až dvě, ale nejlepší bude hlídat moment, kdy maso změkne.

V tuhle chvíli už je guláš v podstatě hotový, ale já doporučuju ještě zahustit, buď moukou rozmíchanou s vodou (poté je třeba zahuštěný guláš provařit ještě tak 10 minut), nebo chlebovou střídkou roztrhanou na malinký drobečky, to je sice chuťově lepší, ale střídku je potřeba rozvařit, což trvá asi 25 minut.

No, a teď už je guláš úplně hotový a nejlepší :). Já osobně ho mám nejradši s chlebem, ale časem přidám i náš oblíbený rodinný recept na houskový knedlík.

Na závěr připojuji pár fotek z naší konzumace guláše, protože nějakou pěknou foodstylingovou fotku se nám nepodařilo udělat...guláš holt vždycky vypadá v hrnci jako bahno, ať je sebelepší. Doufám, že vám guláš udělá stejnou radost, jako udělal Markovi, Kris, Alešovi, Karlovi i mně v Touškově.

...

...zasloužené pivo

...

...dojídáme zbytky

...chvilka pohody u Scrabble

Původní originál receptu je Poctivý hospodský guláš podle Zdeňka Marcína z Apetitu - říjen 2011, doplněné o drobné obměny vyzkoušené mnou a mým tatínkem.

Zdrojem fotek je Marek a Kris, jejichž přičinění nemůžu opomenout :)

Takovej ten pocit...

Nějak se mi tak zdá, že slovy "takovej ten pocit..." začíná v poslední době každý druhý status na facebooku. Nemůžu si pomoct, ale já mám takovej pocit, že je to pěkně ujetý. Nevím, co si o tom myslíte konkrétně vy, třeba jste jedním z těch, kteří tak své statusy uvádějí a máte pro to nějaký dobrý důvod, například ten, že opravdu máte nějaký ten "pocit". Anebo jste na stejné straně jako já a nějak "takový ten pocit" nechápete. Já mám třeba neustále nějaký pocit, právě teď třeba takový ten, jakože se mi nechce nic dělat a už vůbec se mi nechce pustit se do úkolu na zítřejší nizozemštinu, navíc jí máme až od půl šesté večer, takže by se dalo říct, že bych se tomu mohla věnovat až zítra odpoledne v mé luxusní pětihodinové pauze (říkejte tomu třeba pauza na oběd, ačkoli bych musela chodit nejméně na šestichodové menu, abych ten čas využila nějak smysluplně), jenže to by vyžadovalo, tahat s sebou zítra od osmi ráno do osmi večer ten neskutečně tlustý slovník... Jsou chvíle, kdy mám "takovej ten pocit", že bych se měla aspoň zkusit seznámit s moderními technologiemi, zvlášť s těmi, které umožňují nosit s sebou ten dvoukilový slovník jako aplikaci v mobilu.

Tak nakonec musím říct, že se "takovej ten pocit" docela vyplatil, protože než jsem místo dělání úkolu udělala čaj a dopsala tenhle článek, dozvěděla jsem se, že onen úkol dělat nemusím :). Možná už chápu, co na tom ty lidi maj... Takže teď mám "takovej ten pocit, že si vezmu čaj do postele a pustím si Sběratele kostí". Dobrou ;)

Takovej ten pocit, že chci odlehčenou verzi slovníků...

Rimmel Scandaleyes Extreme Black

Bývaly doby (kdysi dávno), kdy jsem netušila, že s umělohmotným „bodlinkatým“ kartáčkem řasenky si nedokážu nikdy řasy namalovat, tak jako s klasickou „štětkou“, a proto jsem byla nebývale spokojená s řasenou Sexy Curves od Rimmel. Od té doby jsem žádnou řasenku od Rimmel neměla (vlastně ano, jednou v krizi jsem koupila hnědou Extra Wow Lash a za tu cenu jsem si ani nestěžovala) a rozhodla se mu projevit důvěru podpořenou spokojeností s několika jinými kosmetickými produkty – třeba na laky na nehty 60 seconds nedám dopustit :). K Vánocům jsem si tedy od maminky nechala nadělit jednu nadbytečnou řasenku (jsem zvyklá mít řasenky dvě a tahle je třetí), jmenovitě to byla Rimmel Scandaleyes Extreme Black.

Kartáček vypadal na první pohled pěkně „šťavnatě“ a lákavě, takže jsem se statečně pustila do prvního líčení, po kterém mi ovšem začaly neskutečně slzet oči. Občas se mi to po nalíčení očí novou řasenkou nebo tužkou stává, nenechala jsem se tedy odradit a statečně vyrazila ven. Musím pochválit výdrž řasenky, bez problému drží na svém místě celý den a případně i noc (zodpovědně otestováno o víkendu, byla jsem vzhůru a nalíčená cca 30h), nedrolí se ani nerozmazává. Odlíčování je vcelku příjemné (používám buď odličovací mýdlo nebo odličovač na oči od Nivea – bez olejové složky), dolů jde snadno a člověk si přitom nemusí vydřít ve víčkách díry velikosti pětikorun.

Bohužel teď musím říct pár nehezkých věcí na adresu této dekorativní pomůcky. Scandaleyes – ano skandál to je, pokud nemáte při ruce tzv. „uchošťoury“, jelikož řasy si tím rozkošným kartáčkem nenalíčíte, aniž byste měli nalíčená také horní víčka až k obočí a veškerý prostor pod spodními řasami. Dá se namítnout, že chyba nemusí být v kartáčku ale v ruce, která ho drží. Jelikož mám ale s „megakartáčky“ docela dost zkušeností a minimum problémů, tak chybu přisuzuji spíše nepohodlně střiženým štětinkám na kartáčku, příliš širokému hrdlu lahvičky (na špičce kartáčku je velký nadbytek barvy) a hlavně nepěkné textuře samotné řasenky. Přílišná tekutost barvy se bohužel podepisuje i na finální podobě nalíčení, řasy jsou sice zvýrazněné, ale žádnou velkou díru do světa s nimi neuděláte, pokud zkusíte více vrstev, začnou se řasy slepovat.

Cena řasenky se pohybuje okolo 200Kč, což mi přijde za tu „parádu“ docela dost, stejnou službu vám prokáže i výše zmiňovaná Extra Wow Lash, která stojí asi polovinu. Tuto řasenku už tedy rozhodně znovu nekoupím, pokud jste po ní náhodou v obchodě pokukovali a já jsem vás od její koupě odradila, tak si nezoufejte, „skandál“ můžete udělat i bez ní ;).

Dopis II.

Milá Lelie,

dnes píšu jen stručně, jelikož jsem na nejlepší cestě usnout. Zítra musím vstát nějak rozumně, abych stihla zařídit všechny ty věci, ke kterým jsem se zavázala.

Chtěla jsem Ti říct, že jsou jisté indicie napovídající, že je nejvyšší čas uklidit si pokoj. Začala bych třeba tím, že ve Tvém pokoji je zima jak v "tulení prdeli" (děkuji Adélce za tento krásný výraz), což bude nejspíš způsobeno tím, že jeden jediný radiátor, který je zakrytý pěti mikinami a dalšími svršky, by nevytopil ani místnost velikosti krabice od bot, natož Tvůj pokoj. Také (pokud sis sama nevšimla) máš zaprášenou druhou polovinu postele a stejně tak všechny ostatní plochy volné i věcmi zanesené, kromě té cestičky z ponožek vedoucí ode dveří k posteli...Ale to jen tak mezi řečí, kdyby žil ještě někdo v mylné představě, že ve všech pokojích mladých slečen je teplo, uklizeno a obecně řečeno - obyvatelno.

A co nového u mě? V půl druhé ráno stále neumím nic na páteční zkoušku, klávesu F se mi stále nepodařilo úspěšně spravit (ale mobil jsem si "spravila") a zítra musím zařídit dvě nepříliš příjemné věci - vyzvednout si nové brýle v optice (co když mi nebudou slušet tak, jako když jsem si je vybírala??!!) a připravit maso na guláš...nesnáším vykrajování těch odporných tuhých blan z masa. Teď ležím v posteli a nohy si hřeju o nabíječku notebooku, začíná se mi chtít docela příjemně spát, takže budu doufat, že se mi o tom syrovém mase nebude zdát.  Kris mě upozornila, že v prvním dopise bylo málo interpunkčních znamének (čti: nepíše čárky v souvětích), tak je teď pro jistotu píšu všude, kde to vypadá aspoň trochu dobře :).

Vypadá to, že na víkend snad úspěšně odjedeme do Touškova, takže pravděpodobně další dopis dostaneš až po víkendu. S TOU VĚCÍ jsem stále nic neudělala, takže nemá smysl, abys na to zaváděla řeč.

Krásně se vyspi,

L.

P.S. Milostnou strategii ovládá jen ten, kdo není zamilován. (Cesare Pavese)  ..... 

Apetit - únor 2013

Začátek února je obdobím, ve kterém nás všechny jednoho po druhém klátí chřipková epidemie (a ty kteří se jí vyhnuli klátí především kocovina z úspěšně splněných zkoušek), venku je ten ošklivý typ zimy, sníh zmizel a nahradilo ho čvachtavé bláto... Navíc polevuje i naše víra v dodržení novoročního předsevzetí, které se týkalo pravidelného pohybu a zdravé vyvážené stravy..v tom vám bohužel tento díl mého oblíbeného kulinářského časopisu moc nepomůže, naopak vás skoro na každé stránce bude ponoukat některé z typicky nezdravých jídel. Ale vezměme to od začátku...

Rubrika Novinky a tipy, na kterou se obvykle nesmírně těším, mě tentokrát velmi zklamala (krátká a téměř všechny novinky už jsou trochu ohrané kousky), z rubriky Aktuálně, kde se píše o životě po kulinářské show Masterchef, jsem taky nijak nadšená nebyla, což mě přivádí k tomu, že jsem se chtěla velmi negativně vyjádřit ohledně kuchařky Masterchef, která se po show objevila v knihkupectví. Musím říct, že mě dost rozčílilo, že televize Nova vzala tuto část odměny pro vítěze jaksi po svém (ačkoli se asi nedalo ani nic jiného čekat) - místo avizovaného "vítěz dostane příležitost vydat svou vlastní kuchařku" došlo k vydání jakéhosi "průvodce show Masterchef", který sice nese na obalu jméno vítěze Petra Jonáše, ale vnitřek se věnuje čistě průběhu soutěže a receptům všech jednotlivých soutěžících...a já se na kuchařku, ve které by se objevily recepty vítězného amatérského kuchaře, který mi "sedl", jak přístupem k vaření tak svým vystupováním, opravdu těšila.

Tak zpátky k Apetitu :). Od pondělí do pátku - jako obvykle úplně na nic, málokdy mě tahle rubrika potěší, většinou jde o jídla, která by byla ve všední den na večeři příliš málo sytá (tohle se týká především mužské většiny v naší rodině) nebo bych musela kvůli jejich přípravě běžet extra do několika obchodů, abych sehnala vše, co k jejich přípravě potřebuji (salát s mangem a fetou nebo např. dýňové lasagne se šalvějí).

Rada čím naplnit palačinky (na celé dvoustraně) - v podstatě úplně zbytečné, většina těch náplní by napadla i úplného troubu.

Rubriku, ve které se Vašek Frič věnuje nakupování a zpracování masa, mám docela ráda, vzhledem k tomu, že v úpravách masa trochu pokulhávám, tak je mi i docela k užitku. Ovšem únorové číslo se věnuje dršťkám, takže jsem sice článek důkladně přečetla, ale nepočítám s tím, že bych se někdy do těchto receptů pustila...takže mi nezbývá než si počkat na březnová hovězí líčka (mňam :P).

Tradiční české speciality z Grand Restaurant Festivalu vypadají výborně, obzvlášť se nemůžu dočkat až se dostanu k vyzkoušení pstruha s petrželovo-cibulovým pyré a lehkou šafránovou omáčkou ;). Jen musím vyjádřit nespokojenost s receptem na taštičky s povidly a strouhankou - ne že by byl špatný, ale objevil se v Apetitu poměrně nedávno...

Dále vaření z kuřete beze zbytku mě velmi potěšilo, už jsme zkusili bezvadný klasický kuřecí vývar a měl úspěch :)
Zeleninové přílohy hodnotím vcelku pozitivně, přestože to není zrovna můj šálek kávy (nemám ráda ani červenou řepu ani kapustu).
Z rubriky Sezona bych vyzdvihla mrkev s kozím sýrem a granátovým jablkem, která byla výbornou přílohou ke grilovanému kuřecímu, ale bez granátového jablka je to ještě lepší... A koláč s pórkem a ricottou, který nemá chybu (ale je s tím děsnýho srani :D).
Vyrobte si kysané zelí - tak to byl u mě naprostý přehmat - nesnáším kysané zelí a snažím se hlavě naší rodiny celý podzim a zimu zabránit v pokusech dělat domácí kysané zelí, pokud jste to někdy zkoušeli, pravděpodobně víte, jak hrozně to zapáchá :D. A navíc pouhé přečtení receptu na kakaové muffiny s kysaným zelím mi (přestože redaktoři se dušují, že je to nejen jedlé, ale i výborné) přivodil nepříjemný pocit v žaludku a okolí (což možná souviselo spíš s nápoji požitými předchozí večer jako oslavu úspěchů ve škole).
Ale jdeme dál, ke konci Apetitu to začíná vypadat lépe a lépe, čímž se trochu zmírnilo mé jinak docela velké zklamání z tohoto čísla, zapékané pikantní hovězí je vlastně něco jako kotlíkový guláš s fazolemi atd. zapečený pod vrstvou brambor, to se mi moc líbí, ale zatím nemůžu zhodnotit, jak dopadne kuchařský počin.. Horká čokoláda se zmrzlinou a minimarshmallows ze stejné rubriky byla výborná, jen na můj vkus příliš hořká, nemám holt ráda 70% tmavou čokoládu.
Recepty s rybičkami z konzervy (ano ano ano!!!!) aneb něco pro nás, kteří se potřebují najíst rychle, dobře a poměrně levně, těstoviny s tuňákem, chilli a olivami jsou sázka na jistotu, stejně jako cibulový koláč s olivami a sardelkami, nejde na tom nic zkazit, je to hotové raz dva a najíte se z toho nejen vy, ale i spolubydlící (a ten může na oplátku umýt nádobí).
A teď pozor! Recepty na koblihy, donuty a spol. mě dostaly do kolen, samozřejmě se snažím dodržet své novoroční předsevzetí, které rozhodně koblihové obžerství nezahrnuje, ale když maminka v půl jedné ráno pocukrovala poslední horkou koblihu, Lilly neodolala, připlížila se po špičkách do kuchyně a a popálila si jazyk i půlku předloktí vařící marmeládou uvnitř naprosto dokonalých voňavých koblih...vřele doporučuji, stálo to zato :).
Romantika ve dvou na Valentýna je něco, co mě letos jaksi mine, ale možná uvařím někomu ze svých drahých blízkých :) akorát se obávám, že bych je potěšila spíš hrncem guláše nebo domácím burgrem než uzeným lososem s krevetami, křenem a limetovou zálivkou (nezdá se vám to přeplácané?)...ale kdoví, hlavní chod steak se žampiony na listovém koláčku s opékanými brambory a balzamikovým špenátem zní sice stejně přeplácaně, ale už o něco víc odpovídá mým chutím.
Dort se šampaňskou mousse a ovocem (alias valentýnský dort), mě láká úplně minimálně, mám radši jiný druh sladkostí, ale jinak vypadá fakt skvěle :)
Zbytek časopisu byl jakžtakž průměrný, ve Vše kolem jídla bylo poněkud přihlouple zbytečných 10 tipů jak ušetřit, krásné předvedení kuchyně Evy Gajdošíkové, recenze kuchařky Romana Vaňka Kouzlo kuchyně Čech a Moravy aneb dědictví našich babiček (pěkné leč recept na tlačenku nezaujal), pro mě osobně přínosný test sardinek v plechu a test otvíráků na konzervy, kvůli kterému jsem se začala děsit, že jednou ztratím náš historický otvírák na konzervy a už v životě žádnou konzervu neotevřu...tím, co je prezentováno jako moderní otvíráky na konzervy, bych spíš odcestovala časem než si dala černé olivy z plechovky.
To je tedy z únorového čísla vše, těším se na číslo březnové, které vyjde 20.2.2013 :).

Dopis I.

Má nejdražší Lelie,

 dobré ráno,

řekněme velmi brzké ráno. Třetí únor se nezdá být nijak zajímavým datem, jediné co mě na něm upoutává je, že bych neměla zítra zapomenou popřát jedné ze svých nejbližších vše nejlepší k dvacátým narozeninám...vážně doufám, že na to nezapomenu.

 Nemůžu si pomoct, ale právě teď mě opravdu hodně rozčílilo, že se mi zasekává klávesa F ... ačkoli neznám až tak moc slov, ve kterých bych se bez F neobešla..ale je jich dost na to, aby mi F zkazilo jinak hezkou příjemnou ranní atmosféru (zas F).

Chtěla jsem nějak zdůvodnit, proč mám vlastně blog a píšu Ti na něm dopis a proč by ho měl ten kdo přijde chtít číst, ale ve skutečnosti je naprosto věc vkusu, jestli budeš číst dál nebo ne, jestli se podíváš na další článek nebo ne...a já s tím (díkybohu) nemůžu nic dělat, to je ta krása anonymity internetu - nikdo nevidí mě jak píšu ani Tebe jak čteš ... Pokud ovšem nemáš milovaného mladšího bratra, který si přinese svůj počítač do Tvé postele, nesedne si vedle vás se slovy "Všude jinde mě někdo ruší" (což mě přivádí k myšlence, proč si ten svůj krám nevezme třeba do komory, tam by měl klid) a po očku pozoruje vše co se objevuje na vašem monitoru...

Je důležité jít si za tím co chceš, a čím je to těžší, tím větší radost Ti to udělá...(cituji někoho ze svých blízkých, ale bohužel už nevím koho), ale já nemůžu stále přijít na to co by to mělo být...já vlastně nic nechci, nemyslím tím, že bych nechtěla být jednou úspěšná, mít nějakou fajn práci, rodinu, zdravé děti, krásný dům (nebo raději byt?) atd., ale není nic čeho bych chtěla dosáhnout právě teď, nic co bych chtěla dělat... Je opravdu tak špatné a ostatními odsouzeníhodné, že se mám tak dobře, že se mi nechce dělat vůbec ale vůbec nic?

 "Mohla bys dělat nějakou perspektivnější školu." - Ne, děkuji, naprosto mi vyhovuje škola, kde můžu většinu času nečinně přemýšlet o tom, zda je opravdu belgická podpora (vykoupena jakousi unií s Lucemburskem) francouzské intervence do Porýní tak vlivnou součástí naší minulosti, jako se tváří milý leč mé schopnosti lehce přeceňující profesor.

 "Mohla by sis teda aspoň najít nějakou práci, která by ti dopomohla k nějaké praxi v oboru." - ...něco proti venčení psů? -.-

...myslím, že jsem citovala mámu, čímž nechci říct, že obvykle ignoruju její rady :), ale něco jsem přece jen udělala...Rozhodla jsem se, že chci znovu začít jezdit na koni (to asi nebylo to co by si mí blízcí představovali jako nejpozitivnější životní změnu, ne každý má rád bahnu v předsíni a vůni koní všude v bytě).

Dobrou noc, pusu,

L.

P.S. Přímá úměrnost - tajemství je to co nesmíš nikomu říct, je také to co nesmíš nikomu říct vždy tajemství?