Apetit - březen 2013

Tak je to tady, celá moje „rodina“ se rozprchla do Londýna, Alp a já nevím, kam všude ještě a na mě zbylo rozepsat se o březnovém Apetitu. Začnu tentokrát velmi pochvalně – číslo mě z větší části potěšilo ne-li přímo nadchlo a obálka časopisu je, podlě mě, jednou z nejhehzčích. Kupodivu musím říct, že březnové obálky jsou obecně jedněmi z těch nejpovedenějších (na rozdíl od například obálek lednových, které mají většinou dost nezimní barvy).

Na březnové číslo Apetitu jsem se těšila už po dočtení čísla únorového, které pro mě bylo spíš zklamáním. Březen má být podle redakce Apetitu ve jménu italské kuchyně, kterou, musím upřímně říct, až tak ráda nemám, ale rozhodla jsem se, dát jí aspoň malou šanci, tak doufám, že nebudu litovat.

Článek o tajemství syrové stravy, takzvané rawfood, mě zaujal a okamžitě jsem se rozhodla k návštěvě některé z restaurací, které se tomuhle fenoménu věnují, takže jakmile bude trocha volného času a peněz, rawfood vyzkouším a poreferuji o něm.

U blogerky (Věrušky) v kuchyni se můžete dočíst něco o polentě, se kterou už nějaké (ne příliš dobré) zkušenosti mám, a zatím nejsem připravená vystavit téhle nepředvídatelné alchymistické látce svou kuchyň znovu. V rubrice pro každý den se tentokrát redakce docela blýskla a přinesla několik dost slušných (a uvařitelných) receptů. Jedním z nich je citronové kuře na kuskusu s rozinkami a olivami, z něhož mě zaujal především onen kuskusový „salát“ s cizrnou, který si hodlám uvařit během příštího týdne k nějakému rychlému obědu. Kuře z něj pravděpodobně vynechám, protože většinu týdne maso nejím. Druhým receptem z této rubriky, na který chci upozornit, je italské rizoto se slaninou a houbami, které jsme s mým bratrem Standou zvolili „testovacím“ receptem tohoto Apetitu a dnes večer jsme si ho uvařili, zkonzumovali a zhodnotili. Rodiče nejdřív trochu brblali nad pro ně nestandartní konzistencí rizota, které dle jejich znalostí a zkušenosti má být sypké a spojovacím materiálem bývá kečup a půl kila eidamu, ale nakonec všechno zblajzli a kuchaři byli pochváleni. Můj chuťový vjem je také pozitivní, takže i s dobou přípravy a náročností, hodnotím recept celkově velmi kladně. Jen mě mrzí, že jsem si nenechala poradit jakousi jinou testující čtenářkou a nepodlila rizoto kromě vývaru také sklenkou bílého vína, myslím, že by mu přesně ta chuť dodala jakousi chybějící pikantnost.

...takhle vypadalo rizoto v naší verzi

Rady ohledně hovězích líček od Vaška Friče padly u mě na úrodnou půdu, protože hovězí maso mám moc ráda a recepty hovězí líčka na pivě a dušená hovězí líčka na víně s bramborovou kaší (jedna z mých nejoblíbenějších příloh) znějí mým ouškám jako rajská hudba. Hned jak bude příležitost a čas k nekonečně dlouhému rozjímání u plotny (doba přípravy a vaření obou receptů se pohybuje okolo tří hodin), přijde na tyhle dobroty řada u našeho stolu.

Pětkrát těstoviny, které byste měli mít hotové do patnácti minut... V souvislosti s touto dvoustranou se pouze odvolávám na svůj včerejší článek – jídla, jejichž příprava nevyžaduje alespoň hodinu času, mě nebaví.

Hostina z darů moře, to je jako kdybyste nabídli vegetariánovi hovězí steak, dary moře jsou pro mě jednoduše dary danajskými, snad kromě některých ryb. Takže jediným receptem, k jehož vyzkoušení bych se snad uvolila je ryba v polentovo-pomerančové krustě, kde mě zas straší ona nevyzpytatelná polenta.

Ale teď něco opravdu veselého – 4x cibule, sezónní recepty s cibulí mě mile potěšily, protože cibule je jednou z mých nepostradatelných a nesmírně oblíbených surovin, bez ní se v kuchyni téměř neobejdu a naopak s ní se dá uvařit z mála hodně. Pokud mě zítra nezdrží úkol z nizozemské literatury v překladu příliš dlouho, chtěla bych se pustit do pečení obráceného koláče s cibulí, ořechy a žampiony, ve kterém se podle receptu nachází většina mých nejoblíbenějších surovin pohromadě v jednom jídle, které se navíc peče, což je jedna z úprav, které mám vážně moc ráda.

Další kratičkou rubrikou jsou polévky s přílohami, které by za mě mohly být klidně poněkud obsáhlejší a originálnější. Polévku z pečené dýně už snad znají opravdu všichni, a kdo ji nezná, pravděpodobně žil poslední dva roky na pustém ostrově a neslavil Halloween. Což ovšem neznamená, že ji nemám ráda, a že mě fotografie žluťoučkého krému v talíří nepřivedla na myšlenku, kde koupím v únoru dýni??

A gurmánský výlet do Itálie, (nejen) italští kuchaři vytahují z rukávu svá italská esa, která nás mají dostat do kolen. Riccardo Lucque se pokouší zaujmout králíkem se slaninou, což mu v mém případě zrovna nevyšlo, protože ke králičímu masu mám ještě větší odpor než k masu vepřovému a mořským plodům dohromady. Rýžové arancine s ragú, které prý pocházejí ze Sicílie, se mi zdají nějaké suché, ale možná je vyzkouším, jen abych to zjistila, protože ty oranžové koule vypadají prostě zajímavě. Fenyklovorajčatový salát s grilovanou rybou u mě zabodoval (hmm...musím se zamyslet, jestli to není jenom tím, že je od Jamieho...hmm...), takže jakmile přijdu na chuť fenyklu jinde než v čaji proti menstruačním bolestem, tak se do tohohle salátu určitě pustím. Italskou rojčatovou polévku a vepřové v mléce ani nekomentuju, rajčata patři do salátu nebo do omáčky (případně na chleba) a mléko do kafe.

Velká debata o boloňské omáčce, kterou „vyhráli“ tři různí profesionálové, jejichž (dost rozdílné) recepty jsou v Apetitu otištěny, mi dala jediné – nadále si můžu vařit boloňskou omáčku podle svého, protože ani jeden uvedený recept se mi nelíbí ve své kompletní podobě.

Recepty na gnocchi a různé jejich úpravy jsou docela fajn, ale ještě jsem se nerozhodla, jestli se budu pouze koukat na pěkné fotky nebo se taky pokusím něco tak pěkného vytvořit. Obvykle bych moc neváhala a pustila se do hříbkových gnocchi v žampionové omáčce, ale dnešní rizoto se žampiony bylo na houby tak výživné, že si na další houbovou specialitu hned tak chutě nedělám.

Nejlepší pizza do mrazáku je sice věc pěkná, ale v naší rodině celkem zbytečná a nereálná – cokoli uvaříte, v jakémkoli množství, je snědeno okamžitě, tudíž není potřeba nic mrazit a věc druhá je ta, že v našem mrazáku není přes záplavu švestek místo ani na nanuka natož na pizzu.

Osladit mi život (jak slibuje titulek rubriky s italskými dezerty) je sice myšlenka pěkná, ale poté, co jsem to někomu v mém okolí pěkně „osolila“, mi přijde trochu nefér si sama život oslazovat. Přesto recepty na čokoládový dort se sušenými švestkami a oříškový koláč s mascarpone a malinami pravděpodobně stojí za uschování pro období budoucí, kdy už si sladký život znovu zasloužím.

Recenze kuchařky Den bez masa mi udělala děsnou radost a doufám, že se tahle knížka už brzy objeví v mé přetékající kuchařské knihovničce, protože u mě je dní bez masa většina a někdy už ty nápady opravdu dochází.

Tour de pražské polévkárny mě inspirovala k vlastním návštěvám zmínených podniků, protože polévky jsou pro mě něco jako pro jiné čokoláda nebo cigarety, prostě závislost. Ačkoli si dovoluju jednou droboučkou kritiku – opravdu potřebujeme dva recepty na polévku z pečené dýně v jednom časopise? Trochu se obávám, že se v tom množství dýňových polévek a krémů brzy utopím...a možná nejen já...dýňová apokalypsa se blíží..