Blok všedního dne

Je pátek večer a na mně se v závěru pracovního týdne projevily následky mého takzvaného „bloku všedního dne“ - jsem unavená a mám hlad. Musím si především postěžovat, že dva měsíce, které jsem ve zkouškovém období strávila převážně mimo školu, nestačily k tomu, aby v okolí Filosofické fakulty otevřeli nějaký podnik s dobrou kávou. Jsem sice ochotná zkonzumovat téměř cokoli s obsahem kofeinu, když dojde na to, že při přednáškách usínám, ale bohužel na dobré latté zatím ne a ne narazit. Včera jsem šla na „test“ do Panerie, a přestože zbožňuju jejich panini a dorty, tak káva je prostě vždycky studená.

První týden školy po zkouškovém jsem si tedy vyžrala, co se únavy týká, protože přizpůsobit se režimu normálních lidí pro mě není vůbec jednoduché. S jídlem si tolik stěžovat nemůžu – většinu týdne jsem jedla venku a spoustu jídel jsem si nemohla vynachválit, ale budu zas muset pomalu přejít na režim domácího stravování, protože jinak mě můj žaludek přivede velmi rychle na mizinu. Takže mě čeká každodenní zápas hlad versus odpočinek.. Vaření může být stejně tak moc potěšením, jako nejhorším trestem. Miluju chvíle, kdy se bytem line vůně svíčkové z hrnce nebo muffinů z trouby, ale nenávidím větu „Uvaříš dneska večeři?“. Obecně nemám ráda vaření v týdnu, když se vracím v půl deváté domů, zívám a myslím jen na to, jak se co nejdřív dostat do postele, protože vím, že mě čeká zas tak akorát pět hodin spánku. Netvrdím, že na vaření čas nemám, což je v poslední době pomalu trestné, kdykoli to někdo někde řekne nebo napíše, okamžitě mu vyčiní někdo z odborníků na výživu, slavných kuchařů nebo aspoň přátel. Na vaření prostě musíme mít čas všichni, příprava totiž nemusí trvat vůbec dlouho, dobrému a kvalitnímu jídlu byste nemuseli, podle autora kuchařek Jamieho Olivera, věnovat více než 30 minut (nedávno tuto dobu zkrátil dokonce na 15min). Takže čas očividně problém není, patnáct nebo třicet minut bych si našla i já, ačkoli bych musela zkrátit svoje čtení detektivek na záchodě (jindy to přes den moc nestíhám), kde je tedy ten kuchařský „blok všedního dne“?

Vysedávám večer u stolu, pracuju, učím se, píšu a nedokážu ani spočítat, kolikrát se zvednu, jdu k lednici, otevřu ji, podívám se dovnitř a s povzdechem ji znovu zavřu, vrátím se ke stolu a pokračuju v práci. To je dalších nejméně 10 minut, které bych mohla věnovat přípravě oné hodnotné večeře. Už jsem na přibližně čtyřiceti minutách... Dál už bych mohla čas ušetřit pouze při osobní hygieně, a to mi nepřijde fér vůči ostatním...

Určitě už se vám někdy stalo, že jste měli tolik povinností ke splnění, že jste nevěděli, čím začít a nakonec jste neudělali nic. Ten samý mozkový závit má podle mě na svědomí i můj blok všedního dne, vaření, pečení i většinu ostatních úprav potravin mám totiž nesmírně ráda, ale pouze když se tím můžu zabývat třeba celé odpoledne. Ze všeho nejraději mám stejně jídla, jejichž příprava zabere tři a více hodin, mám z nich potom upřímnou radost. No, a než těch ušetřených čtyřicet minut z večera všedního dne věnovat přípravě nějakých fádních těstovin ze zbytků v ledničce (to je další věc, kterou nesnáším na vaření ve všední den – není nakoupeno a pořád vám něco chybí nebo případně musíte povinně spotřebovat něco, čeho je potřeba se zbavit), radši si namažu kus chleba a jdu se schovat s detektivkou na záchod před zbytkem rodiny, která zoufale obchází studenou plotnu směrem k ledničce, aby se už po sté utvrdila v tom, že „tady nic není“.

Jedna z těch věcí, které mi rozhodně připravovat nevadí - čokoládový dort s jablky, ořechy a zakysanou smetanou